Ahoj!
Krásné babí léto, fakt. Sedl jsem na kolo a vyrazil na Pálavu a okolo Novomlýnských nádrží. Slunce svítilo, vítr mne ovíval, co víc si přát. Potkával jsem davy stejně naladěných cykloturistů, z nichž většina mířila na Mikulovské vinobraní, a tak proč se neradovat, že? :-)
Co mne ale na tomto sportu baví je to, že když se cyklisté míjejí, většinou se pozdraví „Ahoj“ a ještě se na sebe třeba usmějí. Je to tím, že jsme na stejné lodi – tedy pardon – „na stejném kole“, a tak je tady něco, co nás spojuje a víme, že patříme k sobě. Když vidím, že někdo bezradně stojí nad mapou, neváhám zastavit a poradím, kudy kam, když je potřeba, vytáhnu pumpičku a pomohu s opravou kola, tak jako třeba dnes. Vždyť příště se to může stát mně a budu rád za každou pomoc.
Škoda, že to takto nefunguje v běžném životě. Všichni jsme na stejné lodi jménem Svět, plujeme stejným směrem, ale na té palubě i v podpalubí se přitom jen tak míjíme, bez pozdravu a úsměvu jdeme dál. A když má někdo problém, tak ještě otočíme hlavu.
Na dnešní devadesátikilometrové vyjížďce jsem řekl „Ahoj“ a usmál se snad třistakrát. A věřte, neomrzelo mne to, naopak, byl to báječný pocit sounáležitosti, opravdové radosti z té fantastické jízdy, životem, která má společný cíl, přestože míříme různými směry. Tak co kdybychom to zkusili i doma, v práci, ve městě či třeba v MHD, v metru...? Nic to nestojí a svět je hned o poznání lepší.
Ať se vám daří.
AHOJ!
:-)
