Bílý sníh se snáší...
Je zajímavé pozorovat vločky, jak se pomalu snášejí k zemi, až splynou s ostatními v té hluboké peřině, která přikryje zemi pláštěm bílé nevinnosti. Již spousta vědců se shodla na tom, že každá vločka je jiná a přitom jsou jich miliardy, biliony bílých uměleckých originálů neznámého malíře, génia. A když se tyto bílé krasavice dotknou země, spojí se v jedno a my říkáme, že napadl sníh...
Napadlo mne, že podobné je to s lidmi. Taky každý člověk je při svém příchodu na tuto Zemi jedinečný. A jak se lidé „snášejí“ k Zemi, i oni postupně splynou s ostatními a jsou navzájem propojeni okem neviditelnými vazbami, ať už energetickými, jemnohmotnými apod. Většinou si to ale člověk neuvědomuje a chová se, jako by stále byl tou osamělou vločkou, která si poletuje sem tam, jak se jí zachce. Taky náš „geniální malíř“ si ale jistě přál vidět, jak dokážeme navzájem splynout v lásce a míru. Třeba se lidské vědomí časem změní natolik, abychom tyto jemnohmotné vazby dokázali vnímat a pochopili, že když pomlouváme souseda, pomlouváme vlastně sebe, když zabijeme člověka, zabili jsme i kus svého já, že když odpustíme, odpouštíme sobě a když máme rádi všechny bez rozdílu, je duše šťastná a malíř se raduje...
Přeji krásnou sněhobílou zimu.
