Proč jsme plni emocí

Potkal jsem jednu svou dávnou známou. Nasranost na celý svět z ní přímo čišela. Když jsem se zeptal, co se přihodilo, odpověděla: „Ále, všechno stojí za ho..., nic se mi nedaří, nic nestíhám, všichni mně chtějí jenom okrást, nemá to cenu...“ Co nemá cenu?,“ zeptal jsem se. „Tenhle posr...j život,“ odpověděla.

No, každému, co jeho jest, ale vždycky se dá udělat něco, abychom svoji situaci změnili a viděli jinak. Možná si na svá bedra bereme moc úkolů, možná kupujeme moc věcí, které nepotřebujeme, možná jsme obětí reklamy či bankovních domů. Ale pořád ještě máme svobodu a ve své podstatě zas tak moc ke šťastnému životu nepotřebujeme. Máte v novém domě taky dvě auta a 3D televizi na splátky? No tak se nedivte, že to něco stojí. Táborák na zahradě se svými přáteli pod hvězdami nestojí skoro nic a zážitek je mnohem hlubší a přirozenější.

Možná jsme až moc plni emocí, protože se poddáváme této společnosti, nastaveným měřítkům a když nestíháme splácet za všechen ten luxus navíc, jsme takzvaně „připosraní“. A o to jim jde. Tahle společnost nechce klidné a vyrovnané, spokojené lidi, kteří nic nepotřebují. Ona potřebuje otroky svého systému, které může kdykoli ovládnout, protože jí něco dluží.

Možná jde jenom o to, uvědomit si svoje priority, potřeby a přání, vypnout televizi, přestat číst noviny a bulvár a žít normálně, bez reklamy Člověk potřebuje opravdu málo ke štěstí – lásku. Ale láska chce čas a obětování se jeden pro druhého a možná pro všechny. Jsme toho ještě schopni?