Co se od nás čeká?
Jako malé děti jsme neměli potřebu přemýšlet nad tím, co se od nás čeká. Co od nás očekávají rodiče, co od nás čekají „učitelé“ ve škole, co po nás chce zaměstnavatel, úřady, berňáci, co od nás očekává partner(ka), co přátelé, známí... Vždyť je jich tak mnoho a kdybychom měli jen stále myslet na to, že od nás někdo něco očekává a my se podle toho měli chovat, bylo by to k zbláznění.
A možná jsme právě tou snahou plnit všelijaká očekávání měnili sami sebe a zapomněli na svůj základní životní rámec, na svoji přirozenost, zapomněli jsme být tím dítětem, které ještě bylo samo sebou.
Já jsem. A to stačí.
Možná bychom se měli zeptat jinak – Co od nás očekává Bůh a co od sebe očekáváme my sami? Žijeme v souladu se základními vesmírnými zákony? Vždyť ony nejsou zas až tak složité – pouze milovat, věřit a žít v pokoře a úctě ke všemu živému.
A je úplně jedno, co od nás čekají druzí. Za příběh svého života jsme zodpovědní jenom my sami a nikdo jiný.
Ještě si dovolím citát z knihy „Láska, vztahy a přátelství“ od M. Ruize:
„Nejkrásnější okamžiky v životě prožíváme, když si hrajeme jako malé děti, když si zpíváme a tančíme, když zkoumáme a tvoříme jen pro zábavu. Je nádherné chovat se jako malé dítě, neboť je to přirozený projev lidské mysli. Jako děti jsme nevinní a je pro nás přirozené vyjadřovat lásku. Ale co se nám stalo? Co se stalo celému světu?“
