Jak jsem nikomu nevlezl do zadku...

Miluju svobodu. Ten pocit roztažených křídel, vzlétnutí a pak nadhled nade vším. Díky, Bože, za ten nejcennější dar, za svodu rozhodování, za svobodnou volbu.

Je škoda, že většina lidí si tohle neuvědomuje nechává sebou jakkoli a kýmkoli manipulovat, aniž by tom vůbec takhle přemýšlela. Lidé v záplavě informací, her a vzletných slov totiž často nepřemýšlí vůbec.

Dostal jsem v poslední době jako novinář dvě zajímavé nabídky. Ta první byla na významnou pozici v celostátním deníku, kde se výplata a odměny pohybují v řádech mnoha nul. Pochopitelně za loajálnost a za to, že redakci řídíte tak, jak majitel píská. Máme před sebou období mnoha voleb a je zřejmé, že bude třeba vytvářet populistický obraz těch, kdo redakci platí. Druhá nabídka přišla včera, a to do okresních novin. Tady je výplata sice mnohem menší, ale v konečném důsledku půjde o totéž. Nový majitel novin jako dosud neúspěšný politický turista touží po moci a média mu v tom mají pomoci... Ano, média jsou sedmou velmocí, jak se říká. Určují veřejné mínění, podsouvají, vytvářejí naivní mediální obraz těch, kteří je „sponzorují“, a čtenáři obvykle psanému slovu věří. Kdysi jsem v podobném okresním plátku pracoval měli jsme k dispozici seznam osob, o kterých v novinách nesmí padnout jediné negativní slovo. Před volbami dokonce majitelé novin v den uzávěrky četli celé vydání od prvního do posledního písmene.

Odmítl jsem obě nabídky velmi rychle. Svoboda je pro mne nejcennější, netoužím po slávě, po moci a nechci v tomto ani nikomu pomáhat. Chci žít svůj příběh a tvořit si jej podle svého, abych se za sebe jednou nemusel stydět. Chci svobodně mávat křídly a letět ke slunci. A ne lézt někomu do zadku! Chci zůstat sám sebou a žít naplno ten nejcennější dar, dar svobody.