Když struny utichnou...
Je kolem nás spousta chodících patentů na rozum a absolutní pravdu. Poznáte je už podle pohledu, který je upřen kamsi do neznáma, zadumaný výraz a svraštělé čelo plné vrásek, zřejmě jako výsledek letitého bádání a objevování té jediné a správné a neomylné pravdy pravdoucí....
Rozhodně však žádná radost a upřímný smích „blázna“, který se nikam nepachtí, nic nehledá a po ničem netouží, protože už všechno dávno má. Komu byste věřili víc? :-)
Měl jsem takový sen, ve kterém jsem hledal odpověď na nějakou banální otázku a ptal jsem se Boha, který jakoby náhodou se kolem procházel, no spíš letěl na nějakém koberci utkaném snad z červánků.
„Co chceš vědět?“, odpověděl mi otázkou Bůh.
„Tak moment – kdo se tady ptá?,“ podivil jsem se.
„Kdo se ptá, umí si taky sám odpovědět,“ řekl. „Člověk je jako kytara, jejíž struny hrají podle toho, jak dotyčný nechá na sebe působit názory druhých, jak moc je poslouchá a jejich pravdy považuje za jediné správné noty, podle kterých pak hraje. Když ale struny utichnou, teprve potom nástroj najde ty správné akordy v moudrosti ticha, které v něm věky věků přebývá, ať už je kytarou, flétnou, cimbálem nebo třeba harfou. A teprve až rozezníš struny harmonií tónů svého vlastního já, pak už nemusíš hledat žádné odpovědi.“
Když struny utichnou a motýl sedne na tvou tvář,
jen v tichu tvého chrámu se láska rozhoří.
Tu potom jedinou mi přines, můj synu, na oltář
a já ti stezky narovnám a srovnám pohoří.
Když struny utichnou,
zahraje nebeský orchestr
pod taktovkou Radosti
ve tvém srdci...
