Plašítko

Říká se, že kam se nastěhují vlaštovky, tam přijde do domu štěstí. Jo, bejvávalo. Pěkná roubená chaloupka, došková střecha, oprejskaná fasáda jen tak nabílená vápnem, dřevěná lavička, hrnek mlíka od stračeny a nad hlavou poletující vlaštovky, co krmí svoje mladé v hnízdě přilepeném přímo na chaloupku. Tak tohle je idylka jako vystřižená z filmu pro pamětníky. "Hele, Jardo, ty ptáci už nám zase posrali parapet, udělej s tím něco!" Stokilová Věruška stojí, po ránu ještě nenalíčená, mezi dveřmi v županu, ruce v bok a obvyklý nasupený pohled. "A co jako, ty chytrá?" Jarda kouří ranní cigáro a listuje v raních novinách. "Kup si třeba vzduchovku, ty moulo, co já vím, hlavně ať už táhnou někam do lesa!" Betonová šeď panelů, osmi, dvanácti i vícepatrové bytovky se tyčí k nebi, po němž létají ptáci a hledají, kde by našli kus přírody. Obrázek současnosti. Roubené chaloupky jaksi vzaly za své, ale támhle na těch oknech by snad hnízdo taky drželo, co říkáte, holky? "Jardó, mě snad trefí šlak, koukej, oni si to snad chtěj' postavit na těch našich novejch plastovejch oknech…" "Neboj Věruško, koupím plašítko," uklidňuje Jarouš svojí milou. "Plašítko? Co je to za kravinu? Říkala jsem ti, ať koupíš vzduchovku a rovnou ty ptáky postřílíš!" Stokilová milá se tváří už opravdu výhružně. "Pochop, plašítka se budou bát, takže se našim oknům vyhnou a postaví si hnízdo třeba u Nováků. Počkej jak budou zuřit, to se nasmějem…" Jarda ví jak na to. Za oknem visí papírové strašidýlko. Cáry krepovaného papíru se míhají v jarním větříku s jediným cílem, vyplašit ty opeřené ďáblíky, co nemají nic jiného na práci, než srát lidem na nové, plastové parapety. A vyvést na svět mladé, další malinkaté ďáblíky. Shánět stavební materiál na stavbu hnízda v přelidněném moderním sídlišti není žádnej med. A hele, holky, támhle za tím oknem něco vlaje, vypadá to jako pírka, když to trochu přestavíme, slepíme a upravíme, to bude hnízdo jedna radost… Píp, píp, píp. Malé hladové zobáčky vykukují z hnízda na betonovém domě a dožadují se potravy. Máma už letí a něco má v zobáku, paráda. "Ne, to snad není pravda! Jardóóó! Já zastřelím tebe! Cos to koupil za šmejd, ty ptáci se toho tvýho vynálezu vůbec nebojí, ale ještě si z něj postavili hnízdo…" Věruška má na čele mokrý hadr, očividně jí není dobře. Hodně takovejch plašítek je všude kolem nás. A mají nejrůznější podoby. Přespříliš přísní rodičové, šéf v práci, politikové různých režimů, policajti a věčně brblající tchýně, učitelka ve škole a farář, co hřmí z kazatelnice každou neděli. Válka a padající bomby, hřmot letadel, terorismus a "rádobyboj proti terorismu", zbrojení, atomovky, chemické zbraně. Šílené krávy, šílené zprávy v novinách a televizi, kolikrát nás už jenom vyplašily? Zákeřné lidské i počítačové viry a boj proti nim. Na kolik takovejch plašítek dnes a denně narazíme a se staženým žaludkem hledáme trochu klidu. A kolik jich máme sami v sobě. Zákazy, příkazy, rozkazy, úzkost, strach. Jsme pořád z něčeho, kvůli něčemu a pro něco vyplašení. Je to strach z plašítek. Říká se, že kam se nastěhují vlaštovky, tam přijde do domu štěstí. Možná bychom měli jako ty vlaštovky rozbít všechna papírová strašidla kolem sebe a v sobě taky a začít na nich stavět. Svobodně, beze strachu žít, přivést na svět mladé a učit je, že plašítka jsou tady k tomu, aby si z nich postavili svoje hnízda. Pak může přijít do světa štěstí.