Příliš mnoho slov o ničem

Dříve lidé mluvili opravdu k věci.

Mluvili tehdy, když potřebovali něco důležitého sdělit.

Když chtěli někomu říct: Mám tě rád.

Když se chtěli za něco omluvit.

A každé slovo mělo váhu.

Dnes lidé mluví až přespříliš, říkají mnoho slov a mnoho vět, kterým však často nevěří ani oni sami. Nechci tu zmiňovat politiky, kterým nevěří snad už nikdo. Ale vždyť oni jsou jen odrazem společnosti, která je volí. Která příliš mnoho mluví a málo přemýšlí, málo naslouchá. Možná by to pak kolem nás vypadalo úplně jinak.

Zrovna čtu jednu zajímavou knihu, jmenuje se „Kdo bude plakat, až tady nebudeš?“ Autor Robin Sharma v ní mj. píše: „Lidé obvykle mluví více, než je nutné. Místo, abychom mluvili k věci a sdělovali pouze to, co je potřeba říct, často žvaníme a žvaníme a jsme k nezastavení. To samo o sobě prozrazuje nedostatek sebeovládání. Díky tomu, že neplýtváme silami na zbytečná slova, uchováváme svou vzácnou mentální energii. Uměřené, rozvážné a přesné vyjadřování je současně známkou jasného myšlení a klidné mysli.“

Někdy to vypadá totiž takto:

Ústa jako slon,

však mozeček myší.

Příliš mnoho slov -

a jen sami sebe slyší...

Neplýtvejme zbytečně slovy, prosím. Život je krátký.

Mám vás rád :-)