Střípek v mozaice chrámu

V předchozím článku jsem psal o tom, že život je jako mozaika a že mozaika každého člověka je jiná. 

Pak jsem si ale uvědomil, že mozaika sama o sobě může být sice hezká, ale opravdu krásnou se stává teprve tehdy, stane-li se součástí něčeho většího, něčeho, co ji přesahuje v prostoru i čase... 

Jaká je to čest být střípkem v mozaice chrámu, jenž nás přesahuje.

Každý střípek může být krásný, jestliže slouží pro dobro větší věci, než je on sám.

Když skrze něj zasvítí paprsek slunce doprostřed chrámu, tu ticho promluví svým hlasem věčnosti a duši zalije světlem pravdy, která nás osvobodí.

Co je člověk sám bez společenství lidí?

Co střep je bez mozaiky, co ruka bez těla,

a co je kámen bez stavby chrámu?

Vždyť právě ve spojení je vepsána ona vyšší tvůrčí síla, která je životadárnou energií každého z nás, která nás sytí hlasem věčnosti a magií lásky.